UMĚNÍ

Považujete světelný design za umění?

No, to je tedy těžký začátek. Myslím, že může být. Pro mě osobně je světelný design spíše způsobem vyjádření, než umění m. Mám tak možnost vyjádřit svůj pohled na věc, ukázat své názory a své cítění k tomu na čem pracujeme. Někdo to pochopí, někdo ne. Je to součást procesu komunikace se zbytkem týmu. Mám rád kolektivní práci, proto dělám divadlo.

Myslíte, že je možné mluvit o osobním „rukopisu“ či stylu světelného designéra? V čem spočívá?

Jistě je možné mluvit o osobních způsobech myšlení o světle. To důležité zřejmě leží v pozadí každého z nás, v jeho okolí. Například já jsem z Brazílie, vyrostl jsem v horku a na slunci. Nemohu se zbavit teplých barev. Dělám co můžu, abych udělal chladné světlo, ale nedokážu to. Můžete to nazývat stylem, ale myslím, že je to něco mnohem silnějšího. Další důležitou věcí je, jak se člověk naučí se světlem zacházet. Když dlouhodobě pracujete s určitou technikou, zvyknete si na její výsledky a využíváte ji pak dál. Kromě toho věřím, že každý světelný design je ušit na míru danému představení. Každé představení si vyžaduje specifické nasvícení, takže se vlastně neustále snažím něco jako styl odložit stranou. Ale ano, myslím, že jakýsi styl máme nesmazatelně uložený v hlavě, v naší minulosti, v tom jak se díváme na svět kolem sebe.

Domníváte se, že světelná a zvuková složka představení by na sebe měly být technicky vázány?

Myslím, že mohou být, ale nevím, zda by měly. Samozřejmě na scéně bývají hluboce propojeny. Pokud slyším v hudbě nějaké silné prvky, snažím se je světlem podpořit, ale nevidím nutnost, aby byly světlo s hudbou technicky svázané. Spolupráce světelného a zvukového designéra či skladatele může být velice přínosná. Jednou jsem dělal takovou instalaci v drážďanském Hellerau společně s hudebníkem Lucasem Marcierem. Osobně jsme se setkali pouze jednou. Strávili jsme ohromné času mluvením o nejrůznějších věcech, občas i trochu o té práci, ale nikoliv technicky. A pak jsme se už nikdy nepotkali. Ale bylo to skvělé. Vytvořili jsme si takové spojení, že jsme oba věděli, co chceme udělat. Mám spolupráci rád, proto jinak moc instalace nedělám.

Většinou to funguje tak, že světelný designér přichází téměř k hotovému představení. Samozřejmě že při zkoušení konzultuje s režisérem, či choreografem, ale většinou přijde jako poslední a už jen dané představení „obleče do světla“. Co si o tom myslíte?

Tak to je samozřejmě především otázka financí. Myslím, že pro to není jiný důvod, než že zkoušet se světly v divadelním prostoru je prostě drahé. Kdyby to šlo jinak, každý by to tak dělal a pracoval se světly, scénou a kostýmy už při tvorbě představení, ale myslím, že jen pár nejšťastnějších má tu možnost. I když se jedná o velmi luxusní produkci, máme na světla a prostor k dispozici maximálně dva týdny. Takže většinou už je vše skoro hotové včetně kostýmů a scény a vy přijdete se svou vysněnou představou a najednou za vámi všichni stojí a říkají: „…a já bych to radši udělal takhle“ nebo „…a nemohli bychom posvítit támhle“? Náhle máte za zády skupinu „kritiků“ z týmu, který už jinak nemá moc co dělat a tohle bývá můj velmi křehký moment, protože ostatní lidé mají různá očekávání a představy a vy v tu chvíli také poprvé vidíte ve skutečnosti to, co jste si předtím pouze představoval. Takže to je asi trochu nefér, ale nestěžuji si, je to součást procesu tvorby představení.

A používáte nějaký prezentační software, který by vám scénu se světly nasimuloval?

Nene, to já nepoužívám. Myslím, že je to spíše nástroj dobrý pro prezentaci klientům, produkci či režisérovi, ale na to já raději používám kresbu. Já skutečně raději pracuji mýma očima pro oči diváka, to myslím zatím žádný software nedokáže nahradit.

VYUČOVÁNÍ

V České republice a obecně v Evropě je velice málo uměleckých škol či jiných institucí, které by systematicky vzdělávaly v práci se světlem a lidé se k této práci dostávají po nejrůznějších cestách. Jaká byla ta vaše?

Byla poměrně přirozená. Já jsem vystudovaný architekt. A můj způsob dívání se na prostor se postupně vyvíjel. V Brazílii jsem pracoval s architektem, který dělal osvětlení do interiérů nebo komerčních prostorů jako jsou třeba obchodní domy. To bylo moje první setkání se světlem. Bylo to velmi technické, ale fascinovalo mě například, jaké triky člověk může udělat se světlem, aby udržel lidi v nákupním centru, jak je možno světlem vytvořit prostředí, které je méně hlučné, a tak podobně. Pak jsem dostal příležitost pracovat jako scénograf, což mě nadchlo. S architekturou je problém, že nesete zodpovědnost za něco, co na tom místě bude stát třeba 300 let. Vyrostl jsem v hlavním městě Brazílie, které je plné moderní architektury, a vím moc dobře, jak mohou lidé trpět kvůli něčí umělecké vizi. Někdy stavby vypadají dobře na papíře nebo jako modely, ale když se realizují, objeví se problémy, na které předtím autoři nepomysleli. A oni už tam nejsou, aby se s tím vyrovnali, protože si dávají drink na Copacabaně. Scénografie je jen dočasná architektura. Existuje po dobu života představení. A se světlem jsem došel ještě dál. Postavím prostor, který nějakou dobu žije intenzivním životem, pak zmáčknu knoflík, vše se rozplyne ve tmě a já můžu jít v klidu spát. Nevím přesně jak to popsat, ale tato dočasnost ve mně produkuje velice intenzivní pocit uspokojení. Na dvě hodiny si mohu dělat cokoliv, tak jak to cítím, ale nikdo v tom pak nemusí žít.

Myslíte, že je možné světelný design studovat a je to potřeba?

To je kontroverzní otázka. Učit se je vždycky užitečné. Na druhou stranu člověk nemůže očekávat, že se ve škole naučí všechno… Myslím, že důležitost školy spočívá v tom, že vytváří prostor pro diskusi. Často mi chybí nějaká zpětná vazba zvenku. V mnoha zemích neexistují ani kritici, kteří by byli schopni kriticky zhodnotit světelný design. Vyvolá v nich nějakou emoci, ale oni neumějí popsat jakou a jak. V tom má určitě škola co nabídnout. Dát lidem možnost kritizovat, diskutovat a artikulovat své rozdílné názory. Také experimentovat je v daných profesionálních podmínkách poměrně těžké. Když už člověk pracuje na představení, kdy má omezený čas a věc musí být hotová, nemá možnost si vyzkoušet nejrůznější světla, barvy a jejich kombinace. K tomu je škola také velice  užitečná, vyzkoušet si nejrůznější techniku a způsoby jak s ní zacházet. Dělal jsem takové workshopy s malými dětmi a bylo naprosto úžasné jak vynalézavé byly v používání světla.

Myslíte si, že perfektní znalost techniky a technologií je důležitá pro tvorbu světelného designu?

NE. Může to pomoct, ale ve skutečnosti je důležité co chcete udělat a jak. Můžete používat profily, pohyblivé projektory nebo lasery, ale nakonec je to vždy stejný princip: objekt na scéně a zdroj světla. Je to takové moje motto, ke kterému se neustále vracím. Možná jsem trochu staromilec, ale stejně se vždy vracím zpátky k žárovce a stínu.

Co si myslíte o zákazu prodeje žárovek s edisonovým vláknem v Evropské unii?

Musím přiznat, že mě to dost popudilo. Nejsem si jist, jestli to, co ušetříme na elektrické energii vykompenzuje to, co ztratíme na duševní harmonii. Zkoušel jsem si pořídit domů spořivé zářivky, ale najednou mě opustila veškerá radost, a když jsem se podíval do zrcadla vypadal jsem nemocně.

Takže jste jeden z těch kdo běželi do obchodu nakoupit koš plný klasických žárovek?

No mám doma ve sklepě svoji železnou zásobu…

PROSTOR

V jakém prostoru nejraději pracujete?

Já mám rád indoorové projekty. Mám rád kontrolu, nesnáším překvapení během představení. Současně preferuji středně velké či menší prostory, jako tady na Nové scéně. Možná že ty velké nezvládám, ale zkrátka se mi s nimi špatně pracuje. Mám pocit, že musím dělat něco monumentálního a to mi nesedí. Středně velké produkce jsou i pohodlnější, protože se s nimi dobře cestuje. Adaptace na jiné jeviště je jednoduší.

Co si myslíte o portálu? Má ještě v dnešní době portál / kukátkový prostor co nabídnout?

V tomto ohledu nemám žádné preference. Mohu pracovat v bývalé továrně konvertované na divadelní prostor stejně dobře jako v pařížské opeře. Samozřejmě je potřeba rozdílný přístup, ale nemohu říct, že bych nerad pracoval s portálem, ani že jej potřebuji. V Hellerau jsme udělali operu a to byla noční můra. Celý ten prostor byl bílý. Vše bylo vidět. Nasvítit to bylo opravdu obtížné, ale teď to ještě ke všemu cestuje a v podstatě není možné ten design v jiném prostoru zopakovat. Kukátkový prostor s portálem mám rád. Veškerá technika je schovaná a na jeviště už se dostane jen magie divadla. Vím, že mnoho lidí říká, že tehle typ prostoru je mrtvý. Nevím, já ho mám rád.

autor: Jan K. Rolník
BIO:

Sergio Pessanha, architekt a světelný designér pochází z Brasílie, z hlavního městě Brazílie, nyní žije více než 10 let v Německu a působí po celém světě jako světelný designér, zejména pro taneční projekty.

Sergio Pessanha spolupracoval jako světelný designér s celou řadou renomovaných umělců, včetně mimořádných japonského choreografa a tanečníka Saburo Teshigawara, nebo Argentinsko-německou choreografkou Constanzou Macras. Sergio Pessanha je považován za jednoho z nejlepších světelných designérů v Brazílii.

Diplomoval v oboru architektury a urbanismu na univerzitě v Brazílii v roce 1983. Spolupracoval jako scénograf, světelný designér, nebo jako technický vedoucí s mnoha různými režiséry a choreografy z nejrůzných zemí. Mezi jinými uveďme EnDança, Eliana Carneiro a Maura Baiocchi (Brazílie), Joao Fiadeiro, Angela Guerreiro a Rui Horta (Portugalsko), Maria Rovira a EL TEATRO FRONTERIZO (Španělsko), Alvaro Restrepo (Kolumbie), Los Denmedium a Vicky Cortés (Kostarika), Les Ballets C. de la B. (Belgie), Constanza Macras (Německo) a Saburo Teshigawara (Japonsko).

Účastnil se více než 150 mezinárodních festivalů s různými tanečními a divadelními projekty ve více než 30 zemích, mezi Amerikou, Evropou a Asií.

Vedl workshopy o světelném designu na například na Brasilské univerzitě, Univerzitě Estacio de Sá (Rio de Janeiro, Brazílie), v divadlech Teatro de José Alencar (Fortaleza, Ceará), Kampnagelfabrik (Hamburk, Německo), SESC (Sao Paulo, Brazílie ) a během Mezinárodního letního divadelního festivalu v Hamburku, také v  Kampnagelu (Hamburk, Německo).

V roce 1991 získal ocenění časopisu NEW YORK TIMES za nejlepší světelný design roku v New Yorku.

Žije v Německu a pracuje po celém světě.